Pozdního slunce
šikmé paprsky
na holé kůži se mi
rozprskly
byla jsem komárem v laterně
magice
a temně horkem
puklá ulice
V prachu se
válely zbytky prádelních šňůr
vybledlé kolíky a dole
divně voněl dvůr
ta půda byla pole I zvon
I strach z nebe
bylo mi jedno jestli
jsem v tom
tam vedle tebe
Tenkrát jsem to
jasně věděla
co jsem měla co jsem
neměla
polibky chutnaly jak
nezralé ořechy
a milosrdné deště
mlátily do střechy
Neuměla jsem pít a kouřit
a myslet na peníze
v nebi jsem
tenkrát kopala křídlo v první lize
bala jsem se
fotografů, režisérů, starejch chlapů
Stalina, Kuby,
mrakodrapů, sirén, kasáren a kaváren
Vracím se zpátky
někam po kamenným mostě
brodím se haldami
pohlednic, starými sešity
nezapomněla jsem ani
já ani ty
neznamená to ale
vůbec nic
Kočička – vrahoun
žongluje se svou myší
lidé jsou najednou
plaší a divně tiší
a už je jedno
kdo s kým žije
kdo koho miluje a kdo
koho bije